Přeji všem veselé Vánoce!
Francie - 6 let po válce
V
luxusní kouzelnické restauraci sedí už od pohledu velmi bohatý muž a vychutnává
si svou odpolední kávu při čtení pergamenů. Jeden drží v ruce a dva další před
ním leží srolované na stolku. Když si k němu přisedl další muž, nebyl
překvapen, zřejmě ho očekával. Sroloval pergamen a s neproniknutelným výrazem v
obličeji ho pokynem ruky vyzval k řeči.
„Pane!
Právě jsme dostali informaci, že celá akce právě začala a dle našeho
informátora bylo horké zboží odesláno na blíže neurčenou adresu do Londýna.“ Muž
v kápi stažené tak, aby mu nebylo vidět do obličeje, se diskrétně naklání k
blonďatému aristokratovi. „Požadované informace o Vámi sledované osobě máte zde,“
a na stolek přidal další pergamen a k němu položil drobný balíček.
„Rozumím.
Tady máte domluvený obnos,“ řekl blondýn tichým, chladným hlasem a vložil mu do
dlaně váček s penězi. Muž váček schoval do hábitu a bez dalšího slovního nebo
očního kontaktu odešel.
Muž se
elegantně natáhl a ze stolku zvedl malý balíček, který ihned rozbalil. Do dlaně
mu vklouzla drobná průhledná lahvička se stříbrným mlžným obsahem, který se
uvnitř líně převaloval. Byla to něčí vzpomínka. Chvíli na lahvičku upíral svůj
zrak, jakoby chtěl už teď prokouknout, co je jejím obsahem. Pak ji pevně sevřel
v pěsti a schoval do hábitu.
„Je
čas se vrátit domů a obhájit své místo na slunci,“ ušklíbnul se pro sebe Lucius
Malfoy, pokynutím hlavy přivolal číšníka, aby mu zaplatil útratu a ihned poté
se přemístil na své francouzské sídlo. Je třeba zajistit poslední přípravy a
dát skřítkům pokyny ke sbalení na cestu. Na cestu zpět do Británie.
QQQQQ
Londýn - o pár týdnů později
Ráno
se probudil se zvukem toho otravného budíku. Vymrštil se, aby ho ztrestal
prudkým plácnutím. Má štěstí, budík otravný, přežil. Tentokrát. Dlaní si přejel
po dvoudenním strništi. Zase měl ten podivný sen. Muž bez tváře, plátky růží,
dýka. Přesto se tento sen nedal považovat za noční můru, nešel z něj
strach. Nechápal, co to znamená, ale měl neodbytný pocit, že by to vědět měl.
Roztržitě se podrbal na hrudi pod levou klíční kostí.
Povzdechl
si. Nejlíp udělá, když si půjde dát sprchu a pak kotel kafe. Jo, to by bodlo.
S námahou se zvedl z postele, která při tom pohybu zaskřípala stejně
tak zoufale, jako se on zrovna cítil. Vydal se směrem do koupelny, kde si
pustil horkou sprchu. Rychle si mýdlem vydrbal celé tělo a opláchl se. U
zrcadla si vyčistil zuby, prsy rozhrábl své vrabčí hnízdo a po chvilce
zvažovaní ještě použil holící kouzlo, aby nevypadal tak zpustle. Dneska musí do práce a šéf je vždycky
nabručený, když jeho podřízení nevypadají jako ze škatulky. Jakoby na tom
záleželo, ale musel uznat, že se cítí o mnoho lépe. Asi na tom něco bylo.
Harryho
šéf, Theofil Bradáč, nastoupil na místo šéfa bystrozorů, když Pastorka zvolili
ministrem a také byl jeden z mála starších bystrozorů, který přežil
poslední bitvu. Byl dostatečně zkušený a schopný, aby je vedl a Pastorek ho
velmi důrazně doporučil. Zřejmě proto, aby zabránil kacířským hlasům, které na
toto místo chtěly hrdinu Pottera. Harry to nebral osobně, protože moc dobře
věděl, že na takové místo nestačí mít jenom jeho nehorázné štěstí. Žádné
vedoucí místo nechtěl. Nikdy.
Harry
se cestou z koupelny do kuchyně navlékl do trika a riflí. Spodním prádlem
se nezabýval, žádné nenosil. Teď, když už neměl nic společného s Dursleyovými,
si užíval svých vydělaných peněz i tím, že si dopřával kvalitního a hlavně
perfektně padnoucího oblečení. Po těch letech vytahaných a obnošených hadrů po
bratránkovi není divu, že si dopřával. Ale stále si liboval v mudlovském stylu
oblíkání. Vyhovovalo mu a tak nějak k němu patřilo. Chvíli se přehraboval v
šuplíku, než našel dvě stejné ponožky. „Za
chvíli skončím jako starý mládenec,“ zasmál se sám sobě v duchu, když si je
natahoval a soukal se do bot.
V kuchyni
postavil vodu na kafe a mezitím si připravil tousty se sýrem. Zalil kávu
v hrnku a připravenou snídani si pak odnesl ke stolku u okna, kde hodlal
při jídle číst noviny. Zatímco listoval v novinách a hledal články, které
by ho zajímaly, venku zatím stoupalo slunce a příjemně okny prohřívalo
místnost. Nasál vůni kávy a usrknul si, pak schroupal poslední toust. Spokojeně
se protáhl. Tenhle ranní rituál měl moc rád, ale občas se mu zastesklo po
snídaních v Bradavicích, kdy seděli u stolu všichni jeho přátelé a
ládovali se v družné náladě. Teď bydlel sám a někdy ho to vážně štvalo.
Měl by si konečně najít partnera. To se však snadno řekne, ale hůř udělá.
Většina lidí neměla odvahu si začít s Vyvoleným (to slovo nenáviděl), nebo
naopak chtěli pouze jeho pomyslný skalp na svém opasku úspěchů. Bylo to
otravné. V poslední době potkal pár zajímavých mužů, ale nikdy z toho
nic nebylo. Vždycky na poslední chvíli vycouvali. Připadal si, jakoby měl
cejch.
Občas
uvažoval nad tím, jestli ho Ginny nějak neproklela, když se s ní rozešel. Ale
nakonec to vždy zavrhl. Stalo se to asi před pěti týdny. Rozešli se jako
přátelé, protože Harry si konečně ujasnil svou orientaci a ona to naštěstí
pochopila. Teda až potom, co nejdřív křičela, pak brečela a nakonec ho zahrnula
výčitkami. Stejně už nějakou dobu tušila, že něco není tak, jak má být. Sama
prohlásila, že je to lepší, než kdyby jí zahýbal s jinou. Vážně vtipné.
Tehdy Harry pochopil, že ženským definitivně nikdy neporozumí a šel ten rozchod
trochu spláchnout. Jinou věcí pak bylo, že se probral až za dva dny
s pořádnou kocovinou, bolestmi hlavy a absolutním oknem. Vůbec neví, kde
byl a co dělal. Naposledy si pamatuje, že šel na chvíli na vzduch, protože tam
bylo jaksi přeweasleyováno. Vážně jim nechtěl pořád dokola vysvětlovat, že to s
Ginny prostě nevyšlo. A to nemluvě o žertících na jeho orientaci, které si jeho
kamarádi prostě nemohli odpustit. Byl rád, že to vzali tak v pohodě. A pak
nic. Prázdno. Tohle se mu nikdy předtím nestalo. Zajímavé.
Nakonec
nechal rozumování, hůlkou uklidil nádobí od snídaně, hodil na sebe hábit a
letaxem se přesunul na ministerstvo. Spěchal na oddělení bystrozorů, kde se
pozdravil s Ronem, kterému právě končila noční služba.
„Dělo
se v noci něco zajímavého?“ zeptal se kamaráda.
„Jo. V
noci jsme měli podezřelý výbuch v Malém Visánku, při kterém přišla o život
jedna osoba. To místo je choulostivé, však víš. Šli jsme to tam obhlídnout, ale
zjistili jsme, že šlo jen o nešťastnou náhodu. Vybuchlý kotlík při výrobě nestabilního
lektvaru. Fakt smůla. Žádné zavinění cizí osoby jsme nepotvrdili, ale do teď
jsem kvůli tomu papíroval“.
„Když
si vzpomenu na ty naše výkony při lektvarech, jde mi z toho mráz po zádech,“
odtušil Harry a Ron se neubránil úsměvu.
„Jo,
občas se divím, že nás Snape vůbec pouštěl do učebny a nezahlušil nás sám.“
„Řekl
bych, že k tomu neměl daleko,“ přidal se s úsměvem Harry. Jen vážnost
situace zabránila tomu, aby se nerozchechtali. Po tom všem už dokázali
vzpomínat na profesora lektvarů bez zášti a nenávisti.
„A co
ty? Pořád si hraješ s tím svícnem?“ posmíval se mu zrzek.
„Ani
mi nemluv!“ durdil se. „Nemám se čeho chytit!! Pitomá záležitost. A vůbec, co
dělá Hermiona? Dlouho jsem ji tu neviděl. Je všechno v pořádku?“ staral se
Harry o svou kamarádku z dětství.
„Kámo!
To ti musím říct! Chtěli jsme ti to říct při lepší příležitosti, ale pořád se
nějak nemůžeme všichni tři sejít.“
„Mám
se začít bát?“ dělal Harry vyděšeného, ale moc dobře viděl, že Ron je příliš
nadšený, než aby se dělo něco opravdu zlého.
„Hermiona
teď dělá v kartotéce. Nechala se přeložit. Do terénu už nechodí, víš?“ blábolil
Ron a Harry trpělivě čekal, kdy dojde k jádru věci.
„A ...
?“ Zvednuté obočí.
Ron se
začervenal jako pivoňka. „Hermiona totiž ... vlastně my ... Ona mě zabije, že
jsme ti to řekl bez ní!“
„Rone!
Já tě zabiju, jestli hned nevyklopíš, o co jde!“ pohrozil Harry.
Zrzek
se zhluboka nadechnul a vyhrkl: „Myčkámedítě!“
„Cože?!
Doufám, že to není žádná vážná nemoc?“ zhrozil se naoko Harry a dusil v sobě
smích.
„Co?“
nechápavě zíral Ron. Ale to už Harry vybuchnul do hurónského smíchu.
„Blahopřeju!“
poplácal kamaráda po rameni a ten pochopil.
„Ty
jsi vůl!“ Teď už se smáli spolu.
„Tak
ty budeš táta! To je úžasné, moc vám to přeju. Pozdravuj ode mě Mionu a vyřiď jí,
že se brzy stavím. Pošlu sovu a domluvíme se.“
„Jasně,
kámo. Vyřídím a měj se! Já padám domů, potřebuju se vyspat.“ Ron na něho ještě
s úsměvem mávnul a zmizel ve dveřích.
Harry
se pustil do papírů na svém stole a ještě dlouho se pro sebe usmíval. Opravdu
byl za ně rád. Další Weasley. Přitom si vzpomněl na svého malého kmotřence
Teddyho. V pátek se chystal za ním a už měl pro něho naplánovaný malý dáreček k
narozeninám. Teď se ale musí zahrabat do práce, která není zrovna to, co si
původně o své práci představoval. Kouzelnický svět se po válce opět vrátil do
starých kolejí a přeživší Smrtijedi a jejich přívrženci buď seděli
v Azkabanu, nebo činili pokání jiným způsobem. Záleželo na velikosti
vlastního provinění. Vlastně byl většinou klid a bystrozorská práce jaksi
ztratila na nebezpečnosti a atraktivitě. Převážně honili zlodějíčky a
překupníky. Občas měli hlášenou nepovolenou magii v mudlovském světe, ale
většinou to nebylo nic nebezpečného. Což by vlastně mělo být jenom dobře, ale
říkejte to svému dobrodružnému já.
V
kanceláři byl právě teď sám. Jeho nejbližší kolegové byli na nějakých
pochůzkách a tak měl klid na práci. Ne, že by ho normálně nějak rušili. Jeho
stálí spolupracovníci byli dva. Jason Brick byl takový smíšek a pořád s ním
flirtoval, a i když to byl docela pohledný světlovlasý mládenec, Harry ho bral
jen jako kamaráda a občas, když jeho dotírání překračovalo únosnou míru, ho v
legraci odpálkoval do patřičných mezí. Jason potom druhý den přinesl na
usmířenou nějakou sladkost a Harry měl sladkosti moc rád. Naopak Sean Flitwick,
jeho druhý kolega, vysoký, tmavovlasý, po mudlovsku ostříhaný na ježka, byl
velmi tichý a vážný. Někdy až moc. Občas Harryho překvapil tím, jak na něho bez
hnutí zíral, ale Sean ho vždycky s úsměvem odbyl, že jenom čumí do blba. Jak
lichotivé. Nicméně žádnou legraci nepokazil, takže se jim spolupracovalo dobře
a navzájem si věřili. To bylo při jejich práci to nejdůležitější.
Harry
se opět vrátil k případu ukradeného stříbrného svícnu. Ze zápisu vyplývalo, že
ta rodina si svícnu velmi cenila jako dědictví po předcích, ale ať to Harry
probíral z jakéhokoliv úhlu, nepřišel na to, čím mohl být ten svícen
zajímavý pro zloděje. Sice byl stříbrný, ale stříbro nebylo zase tak cenné.
Zvlášť, když v domě poškozených bylo mnoho cennějších věcí, které by se daly
snadno zpeněžit. Podivné. Neexistovaly pořádné stopy, ze kterých by se dalo
něco pořádného zjistit. Ještě divnější na tom bylo, že při krádeži nebyla
použita téměř žádná magie a celé to bylo provedeno skoro po mudlovsku. Ale
mudlové to být nemohli, protože dům byl chráněn standardními kouzly, které
mudlové nepřekonají. Vážně podivné. Vypadá to, že nakonec bude muset případ
odložit ad acta. Aspoň do té doby, než čapnou nějakého překupníka s horkým
zbožím. Ale takový postup neměl rád a celá ta záležitost mu neseděla.
Pročítal
si zápis o krádeži, popis ukradeného svícnu a něco mu pořád našeptávalo, že je
v tom něco víc. Za ty roky se už naučil poslouchat svůj šestý smysl. Vzpomněl
si Mionu v kartotéce a napadlo ho, jestli by nebyl v záznamech podobný případ. Povzdechl
si, vyndal požadovaný formulář a vyplnil ho. Pergamen pak poslal tradiční
„vzdušnou cestou“, jak to tak na ministerstvu funguje. Najednou se rozletěly
dveře a do nich vtrhnul Jason v patách se Seanem.
„Harry,
lásko moje,“ vrkal Jason, „ukončili jsme šetření a přišli jsme tě vyzvednout.
Jde se na oběd!“
Harry
záměrně přeslechnul tu část za jeho jménem a jenom zvedl obočí. „To už je
tolik hodin? Trochu jsem se tu do toho zahrabal.“
„No
tak se zas vyhrabej, jinak s Jasonem nevydržíme,“ odtušil Sean a pohledem
zdrtil Jasona, který hned ochotně navrhoval, že by s vyhrabáváním mohl poct.
Harry
se tomu smál. Tohle kočkování je tu na denním pořádku. „Kam půjdeme? Do
Děravého kotle?“
„To
radši ne! Slyšel jsem, že Tom má dneska špatný den a jídlo podle toho taky
vypadá. Ta jeho hrachovka je dneska nějak útočnější než jindy,“ prohlásil s
vážnou tváří Sean a všichni vybuchli smíchy. Tedy Sean se jenom tiše usmíval.
„Tak
půjdeme do Příčné k Černému baronovi. Šup, šup, Harry! Nezdržuj!“ pobízel
Jason, popadl Harryho za rukáv a táhl ho ke dveřím. Ten sotva stihnul popadnout
hábit a společně se vydali do hlavní haly, aby se přemístili krbem.
************************************************
a já chci hned další díl, protože mě zajímá, co z toho vznikne, takže šup šup dál:)
OdpovědětVymazatterkic
Zatím mě to baví, tak uvidéme co z toho vznikne. Už se těším na pokračování :D
OdpovědětVymazatHm.... to vypadá slibně! Líbí se mi to! A netrpělivě se těším na další díl! Tak šupajdááá! =D
OdpovědětVymazatChudák Harry, dovedu si představit jak jeho dobrodružná část trpí.
OdpovědětVymazatKdyž se tak zamyslím, možná vím co dělal, když měl "TO" okno. ... Nejspíš s tím souvisí i ten sen ne? :-)
Ahojky, tak konečně jsem se k téhle povídce dopracovala a zatím je to super, tak já jdu na další kapitolku :-)
OdpovědětVymazatZačína sa to absolútne zaujímavo. Som zvedavá čo bude mať spoločné Lucius a svietnik :D alebo nič? A tie ruže?
OdpovědětVymazat______________________________-
Zuzana
pěknej blog www.rychlonozka36.blog.cz
OdpovědětVymazatTak docela zajímavý úvod povídky, na kterou jsem přišla až nyní. Uvidíme, co přinese další kapitola.
OdpovědětVymazatArianna
áááá, jak je možné, že jsem si této povídka všimla až dneska :-D
OdpovědětVymazatTuhle povídku čtu už poněkolikáté, ae je jedna z mých nejoblíbenějších, tkz teď pěkně okomentuji každou kapitolu:-)
OdpovědětVymazatJenny
Hm, takže sme zas pri Voldíkovi. Výbuch kotklíka a svietnik? Nech si nad tým lámem hlavu ako chcem, nič ma nenapadná. Totálne prázdno. Som zvedavá, čo plánuješ. Ale aspoň v jednom dúfam, že sa nemýlim. Tie dva dni, keď bol Harry mimo nejako súvisia s tou spomienkou, Harryho snom a Malfoyom :)
OdpovědětVymazatKarin Vypada to zajímavě.
OdpovědětVymazat