17. listopadu 2013

Mulligan - 14.

Autor: Elpin
Překlad: Nade

Tak jsem tu zase s další kapitolou. Doufám, že už se těšíte. :-)
Opět děkuji všem dobrým duším, které mě podpořily svým komentářem, jmenovitě Sung, Bobo, bacil, Lily, Jenny, jednomu anonymkovi, Saskyi, Kátě, kali, Zuzaně a Jamie Montek Williams. :-D
Tohle je pro vás, užijte si to...



Kapitola čtrnáctá: Večeře s představením


Harry a Lucius strávili zbytek dne hraním šachů a klábosením, ačkoli si stále udržovali formální tón. Elladora se k nim po chvíli připojila a Harry se záměrně snažil nebýt vůči ní příliš šarmantní, ačkoli si nebyl jistý, proč k tomu cítil potřebu.

Když dorazil Abraxas a jeho společníci, Harry se obrnil, přestože stále nevěřil, že by mu ten člověk mohl nějak uškodit. Koncem školního roku se Harry nejspíš přesune někam daleko a tam zůstane, dokud nedožene svůj vlastní čas. Merline, ty obavy vyplňovaly jeho mysl tak, že se skoro lekl, když do místnosti vstoupili tři muži. O vzájemné představování se postaral Lucius. Harry byl překvapený, jak byli otec a syn odlišní. Když si s Karkarovem potřásal rukou, musel potlačit záchvěv odporu. Ten muž nebyl v této době o moc příjemnější, než v té jeho. Pan Broderick Bode vypadal jako podivín, taková o něco ošklivější verze profesora Snapa, a to bylo co říct!

Pohledy Abraxase a Igora byly znepokojující - zjevně ho nějakým způsobem hodnotili - a tak si Harry umínil, že se nenechá zastrašit. Společně přešli do jídelny a všichni se usadili k nákladně vystrojené tabuli. Harry byl usazen naproti Luciuse, mezi Elladoru a Igora. V čele stolu nikdo neseděl, což Harrymu připadalo trochu divné. Na druhou stranu, celé setkání bylo poněkud zvláštní.

„Takže,“ začal pan Bode a usrkával polévku jako někdo, kdo se bál ochutnat příliš mnoho najednou. „Profesore Valene, vy učíte Obranu, že?“

„Ano, měl jsem to štěstí, že jsem se v Německu setkal s bývalým učitelem, který mi o tomto pracovním místě řekl.“

„Hmmm, a vy jste se vzdělával v Německu? Domácí výuka?“ I když u stolu probíhala i další konverzace, Harry věděl, že Igor a Abraxas naslouchají, a pravděpodobně stejně tak i Lucius.

„Ano, mou matkou a otcem, oběma,“ odvětil a doufal, že se v průběhu let naučil líp lhát.

„Proč jste nenastoupil do Kruvalu? Pokud vám nevadí, že se ptám. Je to tak úžasná škola. Já a ředitel Karkarov jsme tam byli jen několik ročníků od sebe.“

„No, já…“

„Nesouhlasili snad vaši rodiče se zdejšími osnovami?“ Harry cítil, jak ho začíná nepříjemně škrtit límec. Prakticky přímo viděl, jak druzí dva kouzelníci nastražili uši. Ten zatracený Nedotknutelný obstaral veškerý hovor za ně! A s největší pravděpodobností zcela nevědomky. Napil se vína, aby získal čas na přemýšlení.

„Nejsem si jistý,“ řekl Harry a v duchu se proklel za mumlání. „Rodiče mi důvod nikdy nevysvětlili.“ Broderick si dal s lehkým srkáním další lžíci a pak popotáhl.

„Temná magie je tak nepochopená, zejména tady v Británii, souhlasíte?“ Harry málem vyprskl do svého vína, ale jen si tiše odkašlal a postavil sklenici na stůl.

„Ani ne,“ odpověděl mírně. Tentokrát se na něho Abraxas podíval přímo.

„Pane Bode, nezapomeňte, že pan profesor učí Obranu proti černé magii, takže je nepravděpodobné, že by jakkoli ocenil, že ji některé školy vyučují.“

„Ale dozajista jste černou magii důkladně studoval kvůli mistrovství, ne?“ zeptal se Karkarov.

„Studoval jsem černou magii...“ Harry se záměrně odmlčel a dokončil s dokonale kamennou tváří. „Se mnou se neslučuje.“ Karkarov si odfrkl. Abraxasovy oči se mírně přimhouřily, a pan Bode vypadal bůhví proč mírně zmateně.

„Luciusi, neříkal jsi, že profesor Mistrovství nemá?“ promluvila náhle Elladora. Podívala se na Harryho. „Ach, odpusťte mi, nechtěla jsem urazit…“

„Neberu to jako urážku,“ přerušil ji s úsměvem Harry, zatímco uvnitř volal po možnosti ukončit tento rozhovor. Z toho nemůže vzejít nic dobrého. „Máte pravdu, nemám mistrovství. V žádném oboru.“

„V dnešních časech ho má jen málokdo,“ dodal Abraxas s mírným úšklebkem. „Jak se vám tedy podařilo získat tu práci? Dosáhl jste kvalifikace vlastními zkušenostmi?“

„V soubojích jsem měl slušnou účast, pokud se ptáte na tohle,“ řekl pevně Harry. Zamračil se. Tohle neměl v úmyslu říct. Lucius prudce vzhlédl od jídla, s očima mírně rozšířenýma. Nastala mírná pauza, Harry a Malfoy senior zírali jeden na druhého.

„Řekněte mi upřímně, pane profesore,“ ozval se Bode, „jste mudlorozený?“

„Ne, proč se ptáte?“

„No, Kruval neumožňuje mudlorozeným…“

„A dokud jsem ředitelem, tak ani neumožní,“ přerušil ho Karkarov a zvedl sklenici k přípitku. Abraxas se ušklíbl a následoval jeho příkladu.

„Tak, tak,“ řekl a dopil zbytek vína. Harry tu chvíli využil, aby se pokusil uspořádat si myšlenky. Musí být opatrný, co v přítomnosti těchto lidí říká. V krku měl sucho a tak se napil vína. „Také na to připíjíte, pane profesore?“

„Ne, jenom jsem měl žízeň,“ odpověděl Harry a zprudka svraštil obočí.

„Takže nemáte pochopení pro naši věc?“ Ostatní ztichli, zatímco Harry, než odpověděl, několikrát polkl, ačkoli v ústech nic k polknutí neměl.

„Jaká věc by to měla být?“ Malfoy se lstivě usmál a nalil si další víno.

„Zachování našeho kulturního dědictví, profesore,“ odpověděl. „Hrdé tradice přežívají pouze ve vzdáleném Kruvalu. Je třeba, aby se vrátily do Británie, nemyslíte?“ Harry se zhluboka nadechl a v hrudníku cítil prázdnotu, jako by se vítr proháněl pustou jeskyní. Málem sáhl po sklenici, ale najednou si v hlavě ten pocit zařadil. V uších mu hučelo a cítil se trochu opilý. Šlo o velmi mírnou, pravděpodobně zředěnou dávku. Harry na chvíli zatnul zuby, ale pak si olízl rty a usmál se. Během svého výcviku odolával i mnohem silnější magii.

„Tradice jsou důležité, pane Malfoyi,“ řekl a kývl hlavou, jako by souhlasil. Abraxasovy oči se nad tou změnu tónu okamžitě zúžily. Harry shlédl dolů, protože se před ním objevil další chod. „Ach, to vypadá skvěle,“ řekl a pustil se do toho. Elladora brzy našla nové téma konverzace a od té chvíle večeře probíhala docela hladce. Harry se však už žádného vína nenapil.

XXX

„Teď už vidíš, čeho je schopen?“ zeptal se vážně Lucius. Harry se brzy omluvil pod záminkou, že to trochu přehnal s pitím, i když opak byl pravdou, a Lucius se laskavě nabídl, že ho doprovodí do pokoje. Jakmile byli sami, usadili se na pohovce před krbem. Harry si povzdechl.

„Jeho troufalost mě překvapila, to přiznávám, ale zachytil jsem to a odolal…“

„Tohle je jen začátek,“ přerušil ho Lucius se zasyčením. „Teď, když jsi setřásl účinky Veritaséra, bude ještě zvědavější. Vyzkouší něco jiného, vím to...“ Lucius se zamyšleně odmlčel a Harry obrátil oči v sloup. Prostě se nedokázal přinutit, aby si s tím dělal větší starosti. Možná měl Harry pocit, že po dětství a dospívání s tím nejhorším druhem Temného pána, co se ho snažil zabít, dokáže Malfoye zvládnout.

„Pokud se o mě tak strachuješ, proč jsi mě sem vůbec zval?“ Lucius zrudl a odvrátil se.

„Otec... mě požádal, abych tě pozval. Neviděl jsem v tom žádné nebezpečí, pokud bys dbal na má varování.“

„To zní, jako bys od něho nechtěl přijímat rozkazy,“ poznamenal Harry. Lucius si odfrkl a stále se díval do krbu.

„To není otázka chtění,“ zamumlal.

„Taky se zdá, že se ho bojíš.“ Na ta slova Lucius prudce otočil hlavu a zamračil se. Harry vydržel jeho pohled bez mrknutí oka.

„Už jsem ti řekl, že nemám na výběr…“

„Luciusi, já v tebe věřím,“ řekl náhle Harry vážným hlasem a téměř nevědomky přistoupil blíž. „Máš smysl pro to, co je správné a co špatné…“

„Pro tebe je to tak snadné, že?“ přerušil ho Lucius. Zněl ublíženě. „Kdybys mi řekl, co bych měl správně dělat...“ Oba se odmlčeli a Lucius se znovu odvrátil, zíral na své ruce.

„Neptal ses, co je správně nebo špatně,“ řekl Harry pomalu. „O budoucnosti ti nic říct nemůžu... a ty jsi slíbil, že se nebudeš vyptávat.“ Harry se snažil zůstat v klidu a nedovolit, aby ho přemohl pocit zklamání. Celá tahle návštěva byla špatný nápad. Lucius zavřel oči.

„Ty se tu staráš o paradoxy, když může být v sázce můj život?“ řekl tiše a konec věty proměnil na otázku. Harry polkl. Teď viděl, jak to rozhodnutí Luciuse mučí. Bylo to jeho přičiněním? Probudil tyhle pochybnosti svým příchodem? Nebo je to všechno součástí plánu osudu? To Harry netušil. Uvědomil si, že neví nic. Protože kdyby tohoto mladého muže popadl a třásl by s ním s křikem: ‚Do prdele, nepřibližuj se k Voldemortovi, nikdy!‘, jak mohl vědět, že změněná budoucnost bude jakkoli lepší? Draco by se nakonec nemusel narodit, a i když už ho Harry nemiloval, ne tím způsobem, pořád ho chtěl jako svého přítele.

„Ve svém srdci vím,“ řekl náhle Lucius, zvedl hlavu a těma svýma světle šedýma očima se díval přímo do Harryho duše, „že přicházíš z doby, která zažila válku, a také jsem přesvědčený, že ta válka skončila a – přestože si nemůžu být jistý - myslím, že světlo mohlo vyhrát... Ale i když bych rád, abys mi prozradil budoucnost, a já se jen pokoušel vyhnout jakémukoli tebou popsanému hrůznému osudu, já prostě nevím, jak se vzepřít svému otci.“

„Já... nevím, co na to říct,“ řekl omluvně Harry. Cítil se, jako by mu sám osud sevřel hlasivky.

Lucius si povzdechl, zavřel oči a snažil se na tuto záležitosti už nemyslet. Neměl v úmyslu, aby všechny ty myšlenky tak najednou pronikly do popředí jeho mysli. Už dlouho přemýšlel nad všemožnými variantami svého osudu, ale s Harrym tady a tak blízko to bylo, jako kdyby se svět kolem něho rozpadal, a on netušil, jak ho obnovit. Na okamžik si přál, aby Harry do této doby nikdy nepřišel. V tuhle chvíli se jeho plán svádění zdál jako absolutní pitomost, a on se cítil unavený. Abraxas ho přinutí, jeho osud už byl zpečetěný, tak proč se snažit poznat budoucnost? Ale pak se mu vybavilo jméno, Draco, a to poznání mu poskytlo malou útěchu, že jeho krev bude žít dál, a možná dokonce bude moci žít v míru po tom, co si Temný pán užije svou zábavu.

„Luciusi,“ Harryho hlas ho přiměl vzhlédnout. Ty zelené oči byly tak široké a hluboké, Lucius je považoval za velmi krásné. Harryho vlasy od jeho příchodu do tohoto času trochu povyrostly a pěkně rámovaly jeho obličej. Vypadal tak divoce, téměř primitivně, ale současné také jemně a navzdory jeho věku i moudře. Přes to všechno však pořád nevypadal o moc starší než Lucius. „Omlouvám se.“

„Za co vlastně?“ zeptal se Lucius a jeho hlas nezněl hlasitěji než šepot.

„Nedošlo mi, že jsi v takovém... rozporu.“ Lucius profesorova slova stěží vnímal, jeho oči byly zaměřené na ty měkké rty. Takové... okrouhlé, jakoby téměř neustále maličko trucoval, a k zulíbání. Dolní ret byl plnější než horní. „Opravdu jsem to nemyslel…“

„Už o tom nebudeme mluvit,“ napůl zaprosil Lucius. Krátce zaregistroval, že Harry přikývl. Mírně se naklonil dopředu. „Řekneš mi jednu věc o budoucnosti?“

„Jakou?“ zeptal se opatrně Harry.

„Když tě políbím, sebereš mi body?“ Harry naprosto oněměl a mohl jen sledovat, jak se Lucius pomalu naklání. Bylo to, jako by se ve zpomaleném filmu díval na kometu, jak se blíží k Zemi. Luciusovy rty se jemně otřely o ty jeho a Harry se prudce odtáhl.

„Myslel jsem, že jsi slíbil už neflirtovat?“ Jeho hlas vůbec nezní ochraptěle, ujišťoval sám sebe.

„Já vím,“ řekl tiše Lucius, aniž by se stáhnul zpět. „Ale je to…“

Ťuk, ťuk.

Oba muži při vyrušení ostře otočili hlavy, jeden vděčný a jeden mimořádně pobouřený. Dveře se otevřely a dovnitř zlehka strčila hlavu Elladora.

„Jen jsem se chtěl ujistit, že máte všechno, co potřebujete,“ řekla. „Ale vidím, že máte. Lucius se o vás postaral." Harry zrudl a Lucius se mírně zamračil na svou matku, která mu prostě oplácela pohled s nevinným výrazem, u kterého si Harry nebyl jistý, jestli je skutečný nebo ne.

„Ano, děkuji,“ zvládl říct Harry. Elladora přikývla a zmizela. Po zavření dveří nastalo tíživé ticho. Harry se na Luciuse ani nepodíval.

„Omlouvám se,“ řekl tiše Lucius. Harry na něho s nedůvěrou pohlédl. Mladík se tvářil omluvně. „Já nevím, co se to se mnou dnes děje. Od chvíle, kdy jsi přišel…“ Lucius zavrtěl hlavou, jako by ji chtěl pročistit. „Měl bych tě nechat vyspat.“ Vstal a Harry ho rychle následoval.

„Ano, myslím, že to bude nejlepší.“ Lucius jen přikývl a Harry ho doprovodil ke dveřím. Když už se Harry chystal zavřít za ním dveře, Lucius se ještě jednou ohlédl.

„Dobře se vyspi,“ zamumlal. A pak zmizel ve stínech temné chodby. Harry si povzdechl a tiše zavřel. Cítil, že by měl rovnou padnout do postele, nebo možná najít nejbližší krb napojený na letaxovou síť. Nicméně neudělal ani jedno a šel do koupelny. Jeho myšlenky byly divoké a chaotické. Tato nová potřeba, jakkoli zachránit Luciuse před jeho osudem, na něho dolehla skoro jako před lety břímě proroctví. Někde v koutku mysli ho napadlo: byla ta potřeba skutečně nová? Cožpak to pomalu nenarůstalo, jakmile si uvědomil, že Lucius je mnohem hlubší člověk, než ten chladný, ale chytrý a okouzlující gentleman, kterého znal ze své doby?

Ale nesměl udělat nic, čím by změnil budoucnost. Lucius bude mít znamení a ožení se s Narcissou, to pomyšlení vyslalo do jeho srdce ostrý náraz bolesti, který si nedokázal vysvětlit. Představa, že by se Lucius oženil – a měl dítě - s tou ženou, byla odporná. Harryho ruka se podvědomě zvedla ke rtům, než se náhle zarazil a zadíval se na svůj odraz v zrcadle. Co to dělá? Vážně o svém studentovi přemýšlel tímhle způsobem? Lucius ho málem políbil! To bylo daleko nad rámec flirtování, a také to bylo úplně odlišné... pohled v Luciusových očích, tón jeho hlasu…

Ne, tahle cesta nevede nikam jinam, než do potíží, řekl si pevně Harry. Nechtěl na to ani pomyslet. Měl by zapomenout, že se to vůbec stalo. Od léta Luciuse už neuvidí, roky a roky... dvacetsedm let... Z toho poznání Harryho zabolelo na prsou. A co potom? Jak o něm bude smýšlet starší Lucius?

Ne, ne, nenenenene! Opětovně se napomenul, že tyhle myšlenky přinášejí jen potíže a šel rovnou do postele. Přál si, aby měl lektvar Bezesného spánku, protože mu bylo jasné, že jeho spánek dnes nebude klidný.

XXX

Abraxas svému příteli podal sklenici s jantarovou tekutinou a usadil se proti němu na protější pohovku. Seděli v Malfoyově pracovně u krbu. Broderick odešel domů a všichni ostatní v domě už si šli lehnout.

„Takže, co si myslíš?“ zeptal se Abraxas a notně si přihnul ze své sklenice. Igor Karkarov si dal s odpovědí načas, ale oba věděli, na co ten druhý myslí. Abraxas se rozhodl položit další otázku, která byla snad ještě důležitější. „Kolik jsi mu dal?“

„No, chtěl jsem, abychom si byli jistí jeho oddaností, nebo alespoň, jakým způsobem bychom ho mohli přesvědčit, a tak jsem mu dal celou polovinu lahvičky.“

„Neředěnou?“ zvolal Abraxas s nemalým množstvím šoku, když se na něho Igor prostě díval se zvednutým obočím, jako by říkal „to znamená plnou dávku“. Abraxas, se vzrušeným leskem v očích, zamyšleně vstal.

„Myslím, že než budeme pokračovat, bude o tom Temný pán chtít slyšet podrobnosti,“ poznamenal ředitel.

„Ano,“ souhlasil neochotně Abraxas. „Ale myslíš, že je moudré pustit profesora z našich spárů? Pokud je tento incident jakýkoli náznak jeho moci…“

„Černá magie se mu hnusí, stejně jako všem ostatním Brumbálovým lidem,“ odplivl si Karkarov. „A já pochybuji, že je to pro naši věc příznivé. Musel použít značnou sílu, aby se našim otázkám ubránil. Skutečnost, že nechce odpovídat, prakticky dokazuje, že je to mudlomil stejně jako Brumbál.“

„O důvod víc pokračovat,“ opáčil Abraxas. „Kouzelník s takovou mocí a schopnostmi by pro nás byl výhodou, a značnou nevýhodou, pokud zůstane se Světlem.“

„Tak co tedy navrhuješ?“ Abraxas se znovu posadil a dal si další doušek ze svého drinku. Karkarov se naklonil dopředu, zatímco druhý muž zamyšleně zíral na krásný strop. „Navrhuji o tomto večeru informovat Temného pána. Lucius, až se vrátí do školy, by mohl situaci vyřešit podle požadavků Pána.“

„Ne, ne,“ mávl Abraxas rukou. Pořád zíral do stropu, zatímco jeho mysl pracovala. „Lucius je stále příliš tvrdohlavý.“

„Bude to pro něho dobrá příležitost, aby se předvedl,“ zdůraznil Igor.

„Chci ho dostat hned.“ Karkarov se zamračil.

„Pochybuji, že podlehne Imperiu, když se ubránil takovému množství Veritaséra...“

„Takhle to nemyslím,“ Abraxas se posadil a soustředěně se na Karkarova zadíval. „Nehody se stávají pořád, a to zejména v domech se starou magií, jako je tento. Profesor Valen mohl být chvilku nepozorný a Temný pán se zbaví potenciálně nebezpečného soupeře. Je to jednoduché a lze to provést téměř bez našeho úsilí.“

„A když nehodu přežije...?“ Abraxas pokrčil rameny, ani v nejmenším se toho nebál.

„Pak budeme přesně vědět, jak je silný... a jak dobře se vyzná v Temném umění...“

XXX

Harry se v polospánku, ale velmi příjemném, otočil na bok. Měl nezřetelný sen, ale protože si napůl uvědomoval, že spí, byl si také vědom, že to musí být sen. Ale to mu nebránilo v potěšení, když se imaginární vlhké rty sevřely kolem jeho bradavky. S měkkým zasténáním se otočil na záda. V duchu si přál, aby ho tajemný milenec políbil a on by otevřel oči a spatřil, kdo to je…

A pak se jeho oči skutečně otevřely a on viděl jen baldachýn.

„Sakra,“ zamumlal a zahnal nepříjemný pocit v žaludku, který mu říkal, že zahlédl dlouhé blond vlasy. Zrovna se chystal obrátit a znovu usnout, když se zarazil. Něco zaslechl – nebyl si jistý, jestli to bylo v jeho mysli, nebo jen velmi daleko - ale přinutilo ho to, aby odhrnul přikrývku a posadil se. Chladnou podlahu, která ho studila do bosých nohou, ignoroval. Naklonil hlavu a snažil se přijít na to, co to vlastně slyší.

Uvědomil si, že je to píseň. Rychle vstal z postele, šel rovnou ke dveřím, otevřel je a pohlédl do prázdné chodby. Ano, rozhodně píseň, a krásná. Vzdáleně mu to připomínalo píseň jezerního lidu pod vodou. Teď však nebyl pod vodou, a tenhle zpěv mu připadal víc primitivní, přesto rafinovaný... animální, přesto andělský, nebo možná... přirozený a současně nadpřirozený.

Aniž by pomyslel na cokoli jiného, vyšel ven a odbočil doprava za písní. Chodba byla chladnější a jeho pyžamo ho jen stěží mohlo zahřát, ale jeho ani nenapadlo, že by se měl pořádně obléknout. Nedocházelo mu nic, kromě nutkavé potřeby zjistit, kdo tu nádhernou píseň zpívá.

Neuvědomoval si, že sestupuje ze schodů a následuje jemnou pobídku směrem k páru velkých dvoukřídlých dveří. Když přitiskl ruku na jedny z dveří, náhlý pocit z tvrdého dřeva v něm něco varovně rozechvěl, ale v příštím okamžiku, když píseň zesílila, to zmizelo. Harry zatlačením otevřel dveře a vstoupil dovnitř...

XXX

Lucius po rozhovoru s Harrym nešel spát. Od Harryho příchodu a setkání s jeho matkou se cítil poněkud rozladěný. Osten žárlivosti, když Elladora Malfoyová dokázala Harryho tak snadno dostat do pohody, ho málem zadusil. A pak jeho nechutný projev v galerii, nemluvě o zřejmém odmítnutí, když se Harryho snažil políbit, to učinilo tento den jedním z nejhorších v jeho životě.

Ale proč se Harryho pokusil políbit? Zdá se, že porušil všechny své sliby. Ale po vyčerpávajícím dni vnímal, víc než kdy jindy, nejen svůj zpečetěný osud, ale i skutečnost, že nechce znát budoucnost. Současně byla Harryho tvář navždy otištěna v jeho mysli, stejně jako jemný dotek profesorových rtů.

Lucius, sklíčený a s naprosto nemalfoyovským pocitem, nevnímal, kam kráčí. Když vzhlédl, viděl, že sešel dolů k otcově pracovně. Měl chuť jít dovnitř a pořádně si to s otcem vyříkat. Málem si nad tím odfrkl. To už bylo pravděpodobnější, že Voldemort spáchá sebevraždu. Náhle se otevřely dveře a ven proudilo světlo, které na chvíli, než Abraxas vyšel ven, ozářilo Luciusovu bledou tvář a rozšířené oči.

„Luciusi, plížíš se kolem jako obvykle, hmm?“ zabroukal a zněl pobaveně. „Proč nejdeš do postele?“ Lucius okamžitě poznal nesmlouvaný tón, a tak jen přikývl, otočil se a bez ohlédnutí odcházel. Jak začal stoupat po hlavních schodech, vybavil se mu znova pohled v otcových očích a on se zastavil. Samozřejmě, že nemůže nic dělat.  Harryho už varoval, což bylo vše, co mohl. Cokoliv jiného a Abraxas bude mít podezření. Jednou, jednoho dne, se snad Lucius od toho muže osvobodí a projeví se jako větší kouzelník, ale do té doby musí hrát podle Abraxasových pravidel, jinak se Lordem Malfoyem nikdy nestane.

Chodbou k němu dolehl hluboký smích a Lucius, když se za tím zvukem otočil, sešel o schod dolů. Čekal, napjatý a nerozhodný, a s každým dalším okamžikem se za svou slabost stále víc nenáviděl. „Buď jedna cesta, nebo ta druhá,“ řekl mu posměšný hlas v hlavě. „Nebo stále tvrdíš, že nemáš na výběr? Jsi příliš slabý, aby sis jednu vybral?“

Nevěděl, jak dlouho tam stál, bylo to, jako by pohlédl do očí Medúzy a zkameněl. Jeho smysly probudily kroky směřující k němu a než si to uvědomil, nohy ho nesly zpátky ze schodů a stranou, takže byl ukrytý mimo dohled z chodby, která byla přímo proti němu. Ta vedla dál od předsíně a byla velmi dlouhá, s mnoha temnými kouty. Bylo to jedno z mála míst na Manoru, kterých se Lucius jako dítě bál, a jít tam obvykle znamenalo, že byl povolán do otcovy pracovny. Teď se díval skrz zábradlí a viděl svého otce s Igorem, jak jdou bok po boku. Oba měli na tváři úšklebek, mluvili tlumenými hlasy a občas některému z nich uniklo uchechtnutí.

„Nebojíš se, že to zničí tvé knihy?“ zamumlal Karkarov, když se blížili po schodech.

„Ochranná kouzla se každý rok obnovují,“ řekl Abraxas a jeho tón mohl každému naznačit, že je mu to opravdu jedno. Lucius zůstal naprosto nehybný, když pár vystoupal po schodech a zmizel z dohledu. Po dobu několika minut se ani nepohnul. Pokud by ho otec objevil, tak by si to pekelně odskákal, to věděl.

Ostražitě se rozhlédl kolem sebe, skutečně rád, že v místnosti nejsou žádné portréty. Vzhlédl k malovanému stropu, starému jako samotné panství. Tlumené světlo z několika svíček, které stále svítily na lustru, dodávalo pohybujícím se postavám věrohodnost, ze které měl Lucius mrazení v zádech. Odvrátil pohled, aby předešel případné hypnóze. V tuhle chvíli se pod sebekontrolou příliš necítil. Naštěstí byl strop zvláštní tím, že jeho obyvatelé nemohli komunikovat s ostatními portréty nebo skutečnými lidmi, protože umělec chtěl, aby navždy zůstali na stropě.

Spěchal tak tiše, jak jen dokázal, aby se vrátil zpátky do pracovny, ale ta byla samozřejmě bezpečně uzamčená pánem Manoru. Neodvážil se pokusit ji otevřít, místo toho kolem dveří prošel směrem ke knihovně. Byla tam jedna z největších sbírek v Evropě, kromě škol. Cestou minul další schodiště a několik pokojů. Nelíbilo se mu plížit se podél zdí svého vlastního domova jako had, ale musel se ujistit, že jsou obrazy buď prázdné, nebo že portréty spí. Naštěstí na nikoho skutečného ani namalovaného nenarazil a nakonec se dostal ke dveřím do knihovny. Skutečnost, že byly otevřené, byla jeho první vodítko. Co má Abraxas v plánu?

Strčil svou hlavu dovnitř a jeho ústa se šokem otevřela.



ooOoo


Poznámka: Autorka se omlouvá za cliffhanger, ale já myslím, že jí to až tak líto nebylo. :-D
Vaše Nade. ;-)


Pokračování >>> Mulligan 15




21 komentářů:

  1. Ano, ten konec je na zabití, Lucius se mi líbí čím dál tím více, starý Malfoy je odporný.
    Bobo

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No jo, cliffy jsou hybnou silou těchto příběhů. Ale kdo to má vydržet, že jo?
      Díky za komentík.

      Vymazat
  2. Co to sakra je?! Takhle to useknout! Teď musím čekat celý dlouhý týden...ale doufám, že Harry bude v pořádku...nebo mu Lucius aspoň pomůže...myslím, že Harry začíná trochu povolovat v citech:-) a Lucius si taky není moc jistý, jestli otce poslouchat nebo ne...opět děkuju za odpověď ke komentáři, vždycky mě potěší:-) a opět chvála za překlad. Těším se na příští neděli:-)

    Jenny

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Příští kapitola už tak useknutá nebude... Ale napětí se stejně nevyhneme. Jsem strašně zvědavá, jak se bude líbit.
      Já zas a znova děkuji za pochvalu. Tetelím se u toho blahem. :-D Díky za tvůj spamíkový komentář. ;-)

      Vymazat
  3. Sakra,co to na Harryho nachystali?Večeři zvládl Harry celkem dobře,bohužel tím k sobě přitáhl ještě větší pozornost a když se dostane z tohoto,tak se to dozví Voldy.Jestlipak se sejdou?
    děkuji za kapitolu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Harry by na sebe přitáhl pozornost tak jako tak. I kdyby se snažil být nenápadný, s tím Veritasérem mu nedali jinou možnost. Buď odolat, nebo na sebe všechno prásknout. A myslím, že ta druhá možnost by byla ještě stokrát horší.
      Děkuji za komentář.

      Vymazat
  4. Jsem zvědavá, co Lucius udělá. Jeho otec a ostatní kolem něj jsou odporní.

    Sung

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nech se překvapit. ;-) Určitě je na co se těšit.
      Díky za komentík.

      Vymazat
  5. No pekne! Teraz tyzden cakat, co sa tam stalo. Harry to zvlada zatial super, len dufam, ze ho v tej kniznici nieco neprizabije:-) . Lucius je perfektnyyy! Je mi ho luto, je dost inteligentny, aby si dal dve a dve dohromady a tym skor si uvedomil, ze aj tak nema vychodisko. Tesim sa o tyzden, co ti dvaja hajzlici na Harryho nastrazili. Dik Nade

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V knihovně se děje něco, co překvapilo i Luciuse, takže se těš. :-) Přizabije, nepřizabije, důležité je, že jsme teprve v půlce povídky, takže určitě přežije. :-D
      Vypadá to, že Lucius opravdu nemá na vybranou a on to samozřejmě ví, jenže ... naděje umírá až jako poslední.
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  6. No teda... takový konec. Ona si ta autorka přeje, abychom si ukousali nehty nedočkavostí... Jsem opravdu zvědavá, co na Harryho nachystali, když tu večeři tak skvěle zvládl. Velmi mě zaujal ten jejich rozhovor u večeře. Ten byl opravdu zajímavý. Děkuji moc za překlad a za odpověď k minulému kometáři. Budu se těšit zas za týden (to je strašně daleko....!!!!!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Doufám, že tvoje nehty nepodlehly naprosté zkáze. :-) Odpověď na tvou zvědavost se blíží a doufám, že tě uspokojí. I když to bude jenom na chvíli, protože se vynoří zase další otázky.
      Děkuji ti za tvůj komentář.

      Vymazat
  7. Na ty napínávé konce by si měla autorka pořídit zbrojní pas :-D je to fakt vražedné :-)
    Uf tak Harry odolal Veritaseru,ale tím vzbudil bohužel ještě věčí zájem o svou osobu. Ach jo
    No a Haryho a Luciusův skoro polibek byl super. Teď se budu bát co na Harryho čeká v kníhovně,když to i Luciuse překvapilo.
    Krásná kapča a těším se na pokračování :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Máš recht, životu nebezpečná záležitost, doslova zbraň hromadného ničení. :-D
      Skoro polibek - tak to je přesné. Ale je to taková ta trhlinka, která naruší přehradu. :-D
      Díky za tvou pochvalu a komentář.

      Vymazat
  8. Ach, no to je tedy konec.. Koukám, že Harry opravdu nedává pozor. Až moc si věří, no celkem ho chápu. Když porazil Voldyho, proč by se měl bát jeho poskoků.. nedělal to ani jako dítě, tak proč teď, že. Ale tak nějak si myslím, že se mu to nevyplatí.. No uvidíme co se stane, ale teda fakt jsem napjatá jak kšandy..

    Lily

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to prostě Nebelvír. A s tím Voldemortem máš jistě pravdu. Řekla bych, že po jeho porážce trochu polevil. Určitě zaslouženě, jenže v tuhle chvíli je Voldy ještě na světě, i když ho neplánuje zabít. Prostě o něm neví.
      Děkuji za komentík.

      Vymazat
  9. :D :D čo už povedať na ten koniec - no rozhodne sa neviem dočkať pokračovania! :) veľmi pekné, ďakujem za preklad :)
    no, Harry na seba upútal pozornosť, no, má hold chlapec šťastie :-/ ale keď zvládol Voldemorta... :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jo, jo, Harry je prostě šťastlivec. ;-) Ale na druhou stranu mívá většinou z pr*ele kliku, takže ...
      Díky za tvůj komentář. :)

      Vymazat
  10. Tak som dúfala, že si Harry uvedomí čo sa s ním deje už v tejto kapitole:) ale asi by to bolo už príliš veľa úľavy, tak si to budem musieť odtrpieť a prežiť to napätie, či sa z toho Harry dostane sám alebo s pomocou Luciusa, alebo ako to dopadne, až do ďalšej kapitoly:D Za túto ďakujem, bola perfektná. Elladoru by som za to vyrušenie najradšej vyplieskala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Potterovi to vždycky chvíli trvá, no. Co s tím naděláme. Potřebuje postrčit, tak doufejme, že se najde nějaká dobrá duše, která to udělá. Pokud teda nebude zase někdo rušit. :-D
      Děkuji za tvůj komentář.

      Vymazat
  11. Sakriš, som taká napätá!!! Čo mohol vidieť!? Potvorská návšteva. Na jednej strane je dobre, že Harry odolal séru pravdy, ale na druhej na seba poštval dvoch psov. Je len otázne, ako skončí... ten úúúúúžasný večer.
    Ale Lucík bol rozkošný! :)

    OdpovědětVymazat

Děkujeme za komentář. :-)